Život za hranicí myšlení: Dopis z Rondane
Život je síla, která přesahuje naše myšlenky – je prožíván skrze otevřené vědomí. Nelze jej plně pochopit vědomou myslí ani popsat slovy. Každý pokus o jeho definici zachytí jen zlomek jeho rozlehlosti. Život přesahuje soudy o tom, co je dobré nebo špatné; zahrnuje světlo i temnotu, radost i smutek, potěšení i bolest – a dokonce i smrt. Životní síla prostě je. Projevuje se bez ohledu na naše přání a je neustále přítomná k prožitku.
Omezení soucitného, láskyplného života vznikají v lidských myšlenkách, soudech a očekáváních – a v energetických důsledcích, které tyto myšlenky mají ve světě, který spoluutváříme.
Jak ti mám odpovědět na tvou otázku s tímto vědomím?
Život prostě je – a já také.
Pokud se ptáš na mou konstruovanou osobnost a její aktuální stav, pak věz, že život nikdy plně nenaplní očekávání mé mysli – a tak ani já nenaplním očekávání mysli druhých. Tato pravda mi přináší klid a přijetí, které mi umožňuje vítat vše, co život přináší, s otevřenou náručí a srdcem.
Díky tomu si dokážu vážit jednoduchých, dokonce i těch nejmenších okamžiků a prožívat je s vděčností a radostí. Ve stavu otevřeného vědomí mohu pozorovat vše kolem sebe – včetně vlastní mysli – a rozpoznat ji jako nástroj. Mysl je požehnání, ale může nás oddělit od čistého prožitku života. Je skvělý sluha, ale děsivý pán. Být si mysli vědom a používat ji ctnostně je zásadní.
The collective misunderstanding of the mind’s function causes much suffering.
Když si dovolíme prostě být, můžeme najít porozumění a přizpůsobit svůj úhel pohledu. Přítomnost v daném okamžiku je podstatou života. Možná to zní složitě, ale ve skutečnosti je to tak jednoduché.
Odpověď na tvou otázku zní:
Život je teď v Rondane.
Život je ve mně i v tobě, takových, jací jsme.
Cítíš nádech? Tam to je!
Život je zázračný a krásný– i když odporuje našim očekáváním.
Je všude stejný, a přesto tvořen nesčetnými jedinečnými fragmenty a projevy, které se od sebe na první pohled tak liší.
Doslov
Tento text vznikl jako odpověď na otázku přítele během mého pobytu v pohoří Rondane, slavné horské oblasti v Norsku, která inspirovala mnohé umělce – včetně Haralda Sohlberga a jeho obrazu Zimní noc v horách.
.
Během měsíců a let práce a života v těchto horách jsem přijal Mindfulness a začlenil ji do svého bytí toho času na řadu měsíců ve spojení více se sebou samotným a s pulzující přírodou přírodou malebných norských hor, více než ve spojení se společností.
Z pohledu tradičního Buddhismu, Zenového Budhismu a Mindfulness (česky všímavosti) tato reflexe poukazuje na důležitost života s otevřeným vědomím a srdcem a vidění života takového jaký doopravdy je.
Život je nepřetržitý tok zkušeností, formovaný našimi myšlenkami a vnímáním.
Když si uvědomíme roli mysli a kultivujeme vědomou přítomnost, můžeme dosáhnout harmonie a klidu.
I moderní psychologie a kvantová fyzika podporují myšlenku, že naše realita je ovlivňována vědomím a vnímáním – a potvrzují vzájemnou propojenost všeho.
Přestože jsem na podzim roku 2022, kdy jsem dopis napsal – v období zásadní životní proměny – nabyl mnoho hlubokých vhledů, život se od té doby nestal jednoduše jen příjemným nebo lehkým.
To, co přinesl, je prohlubující se porozumění – uznání, že cesta růstu není o vyhýbání se obtížím, ale o jejich setkávání s přítomností a upřímností.
Toto poznání se ve mně nadále rozvíjí. A při sdílení těchto úvah nyní na konci jara 2025, když text sdílím a upravuji v článek si znovu připomínám rezonující úryvek z jedné z mých oblíbených knih Pemy Chödrön, která mě tímto obdobím provázela – Když Není Úniku (When Things Fall Apart).
Její slova přímo ukazují na tuto skutečnost: že plnosrdečnost nás nechrání před pády, ale přináší nám pochopení, dává nám důvod a odvahu znovu a znovu vstát.
Plnosrdečnost
Plnosrdečnost je cenný dar, ale nikdo vám ji ve skutečnosti nemůže dát. Musíte najít cestu, která má srdce, a pak po ní kráčet bezvadně a s odhodláním. Na této cestě znovu a znovu narazíte na vlastní bolesti hlavy, na své pády na obličej. Ale pokud tuto cestu následujete plnosrdečně, nejsou tyto nepříjemnosti překážkou. Jsou jednoduše součástí textury života, určitou energií života.
A nejen to – někdy, když se vznášíte vysoko a všechno se zdá být správné, pomyslíte si: „To je ono, tohle je ta cesta, která má srdce.“A pak najednou spadnete na obličej. Všichni se na vás dívají a vy si říkáte: „Co se stalo s tou cestou, která měla srdce? Tohle teď vypadá spíš jako cesta s blátem na obličeji.“
Když jste této cestě skutečně plnosrdečně oddáni, bolí to, štípe to. Je to jako by vám někdo šeptal do ucha a smál se vám, vyzývaje vás, abyste zjistili, co dělat, když nevíte, co dělat. To vás pokoří. A to vám otevře srdce.
