Kdo Jsem?

Kdo Jsem?

Jsem proudění,
  

jsem pád,
  

někdy ležím, sedím nebo stojím. Když mě vidíš stát, sedět či ležet,
nezapomeň, že je to jen dočasná forma plná pohybu uvnitř. Myslíš-li si, že jsem nehybný nebo neživý,
pak žiješ v zapomnění a temnotě.
Překvapení v podobě lekce už k tobě míří.
Ve spánku a tmě se hýbu – a náhle tvrdě udeřím. Neboť pohyb ve mně se mění zpět v proud i pád.
Nikdy mě nelze uchopit a držet bez toho, aniž bys pustil. Vždy se hýbu,
vždy se měním. Kdo jsem? Jsem voda. Jsem člověk. Jsem čas, energie, samotný život, příroda, země, vesmír. Jsem vše — a jsem jedno. Tam v misce jsem čaj.
Jsem ty — a jsem já. — Josef Beran

Když mě vidíš stát, sedět či ležet,
  

nezapomeň, že je to jen dočasná forma plná pohybu uvnitř.

Myslíš-li si, že jsem nehybný nebo neživý,
  

pak žiješ v zapomnění a temnotě.
  

Překvapení v podobě lekce už míří tvým směrem.  


Ve spánku a tmě se hýbu – a náhle velice tvrdě udeřím.

Neboť pohyb ve mně se mění zpět v proud i pád.
  

Nikdy mě nelze uchopit a držet bez toho, aniž bys pustil.

Vždy se hýbu,
  

vždy se měním.

Kdo jsem?

Jsem voda. Jsem člověk. Jsem čas, energie, samotný život, příroda, země, vesmír.

Jsem vše — a jsem jedno.

Tam v misce jsem čaj.
  

Jsem ty — a jsem já.

— Josef Beran

Doslov: Přijetí plynutí existence 

Tuto báseň jsem napsal v létě 2021, když jsem v tichosti meditoval před vodopádem, který vidíte na fotografii. Zvuk padající vody se spojil s rytmem mého vnitřního klidu – klidu, který se pomalu vynořoval z hlubin osobní ztráty a smutku. V tomto tichém bytí se ve mně pohnulo něco beze slov – něco, co jsem dlouho nesl a teprve začínal chápat. Tento okamžik v sobě nesl nejen přítomnost teď, ale i ozvěny mého příběhu – cesty skrze utrpení, která mě sem dovedla. Čajová miska, kterou vidíte na obrázku, se stala víc než jen předmětem – stala se nádobou pro vědomí. Báseň z tohoto okamžiku vytryskla jako sama voda: neuchopitelná, a přesto plná významu. 

Tato báseň je pozvánka.
Zve Vás, abyste vzpomněli na neustálou proměnlivost života.
Abyste sami sebe neviděli jako něco neměnného nebo hotového, ale jako něco živého, v pohybu. Skrze metaforu vody mluví o pravdě, která nám často proklouzává mezi prsty: vše plyne – a my jsme součástí toho proudu. Žijeme ve světě, který nás často učí vnímat sebe i život skrze statickou čočku. Přilneme k identitám, rolím, očekáváním. Ale právě tato strnulost vede k utrpení. Když se snažíme udržet to, co má plynout, vzniká napětí. A když zapomeneme na proudění v nás i kolem nás, padáme – do toho, co báseň nazývá „zapomněním a temnotou“. V mindfulness i buddhistickém učení je toto poznání známé jako anicca – pomíjivost. Vše se mění. Odpor vůči této skutečnosti vede k utrpení; její přijetí vede k probuzení.

Jak báseň říká:
„Nikdy mě nelze uchopit a držet bez toho, aniž bys pustil.“ 

To míří k samotnému srdci nepřipoutanosti – ne jako odtažitosti či apatie, ale jako otevřeného způsobu bytí. Pustit neznamená nemilovat; znamená milovat plně, s vědomím, že všechno prochází. Závěrečné verše nám připomínají naši hlubokou propojenost:
„Jsem voda. Jsem člověk. Jsem čas, energie, samotný život, příroda, země, vesmír.
Tam v misce jsem čaj.

am v misce jsem čaj.
Jsem ty – a jsem já.“ Když uvidíme jasně, pochopíme, že nejsme odděleni od ničeho. Ani od přírody. Ani od času. Ani jeden od druhého.
Tato báseň – a okamžik, z něhož se zrodila – slouží jako připomínka, abychom žili jako voda:
plynuli, přizpůsobovali se, odráželi – a znovu a znovu se vraceli k přítomnosti. Ať v těchto slovech najdeš jemné zrcadlo.
Ať tě inspirují k tomu žít volněji, otevřeněji.
Abys každý okamžik nepřijímal s odporem, ale s vědomím.
A abys v každém nádechu a každé kapce poznal živý vesmír v sobě.